Jako rodiče se snažíme dělat všechno správně. Nežijeme na dluh, neutrácíme zbytečně, máme nějakou rezervu. Ale i přesto se může stát, že naše děti v dospělosti skončí v dluhové pasti. Jak je to možné?
📽️ Chcete si raději tipy na zlepšení finanční gramotnosti vaší rodiny nebo dětí poslechnout?
Informace z tohoto článku se dozvíte také ve videu „Když se děti dívají: Co je učíme o penězích – i když nechceme“ na mém YouTube kanálu.
Děti se neučí finanční gramotnost z knížek, ale z každodenních situací, které s námi zažívají. Jenže někdy nestačí dětem „něco ukázat“. Je potřeba i vysvětlit, co vlastně vidí. I o tom jsem psala v předchozím článku.
Kolem sebe vidíme mnoho lidí, kteří se snaží chovají s penězi zodpovědně. Mají finanční rezervu, šetří, neutrácí zbytečně. Jenže o tom doma nemluví. Když něco koupí, dítě neví, že tomu předcházelo šetření nebo vědomé rozhodnutí. A tak vnímá jen ten výsledek – že si to rodiče prostě „koupili“. A když pak něco potřebuje dítě, čeká stejný přístup.
Jedna z každodenních situací, která děti učí o penězích – aniž bychom si to uvědomili – je naše reakce, když je potřeba něco zaplatit. Zvlášť když s tím přijde samo dítě.
Pojďme si to ukázat na příkladu:
Dítě přinese domů lístek, že se platí škola v přírodě. (Nebo spíš rodičům přijde oznámení do Edupage, Bakalářů či jiné školní aplikace.) Rodiče se na sebe podívají, jeden z nich povzdechne a řekne:
„To je ale drahý!“
„Zase výdaje!“
„Ta škola po nás pořád chce jen peníze.“
A tím to končí.
Možná to řekneme v legraci, možná si jen chceme ulevit. Možná na to peníze máme a vlastně to pro nás není problém. Ale dítě v tu chvíli slyší něco jiného. Vnímá, že jakmile jde o peníze, atmosféra doma ztěžkne. A to se opakuje. Pomalu si tak vytváří spojení: peníze = stres.
I když to nikdy nebylo vysloveno nahlas, tohle spojení si může nést dál do života.
Dítě si pomalu vytváří spojení peníze = stres.
Co ale nevidí?
- Že rodiče si na takové výdaje dlouhodobě odkládají.
- Že nemají dluhy.
- Že žijí finančně zdravě.
A právě tady vzniká propast. Rodiče jsou zodpovědní a přemýšlejí nad tím, jak mít peníze v pořádku. Jenže i přesto se stává, že jejich děti se v dospělosti zadluží – možná proto, že jim chyběl ten „mezikrok“: porozumění.
Nikdo jim nevysvětlil, jak a proč se rodiče rozhodují tak, jak se rozhodují. Viděly jen výsledek – ale ne cestu, která k tomu vedla.
Co může rodič říct, když se má něco zaplatit?
„To není malá částka. Ale protože se to říkalo na třídních schůzkách, víme o tom už nějakou dobu a začali jsme si na to odkládat peníze minulý měsíc. Proto to teď můžeme zaplatit.“
Nebo:
„Letos je toho víc, tak si budeme muset vybrat – škola v přírodě, nebo letní tábor. Co bys chtěla víc?“
A na jednou se z jedné věty stává příležitost k rozhovoru. Bez tlaku, přirozeně. A dítě si odnese víc než jen potvrzení o platbě. Odnese si porozumění – díky čemu to rodiče můžou (nebo nemůžou) zaplatit.
Co se dítě díky takové situaci a následnému rozhovoru může naučit?
- Že některé výdaje dávají smysl. A když o nich víme dopředu, můžeme se na ně připravit.
- Že není nutné mít všechno. Pokud je potřeba volit, dítě se učí dávat si priority – stejně jako to děláme v dospělosti.
- Že když něco chci, můžu si na to našetřit. Učí se plánovat – a v dospělosti si třeba místo půjčky raději začne včas odkládat na dovolenou s přáteli.
- Že na některé lákavé věci je v pořádku říct „ne“. Naučí se zvládnout zklamání a zjistí, že to není konec světa. A to se mu v dospělosti bude dost hodit.
- Že peníze nejsou tabu. Mluvíme o nich v klidu, otevřeně, bez strachu. A tím mu dáváme zdravý vztah k penězům do života.
A proč je to celé důležité?
Možná si říkáte: „Vždyť my se k penězům chováme dobře. To děti přece vidí.“
Jenže být dobrým příkladem nestačí. Děti totiž vidí jen výsledky – ne úvahy, strategie, rozhodování.
Když jim o tom neřekneme, nedokážou si z našeho příkladu odnést pochopení. A pak se může stát, že přestože jsme celý život žili bez dluhů, naše děti si vezmou půjčku na výlet s přáteli.
Protože viděly, že když něco chtěly, rodiče na to vždycky měli. Ale už neviděly, že jsme si na to pravidelně odkládali. Takové každodenní situace jsou příležitostí. Můžeme je buď nechat být, nebo je využít pro malý rozhovor. Bez přednášky, bez mentorování. Jen tak, mimochodem.
A právě v těchto chvílích jim předáváme to nejcennější – pochopení, vědomí a zdravý vztah k penězům.
